Myšlenky východních teologů o kráse

30. 4. 2010 16:52
Rubrika: Různé | Štítky: tema:krasa-stvoreni

 

1. Proč se nám něco jeví jako krásné a něco zas ne?

 

Známá myšlenka V. Solovjova:

Čím to je, že se nám nejeví krásným všechno, co je ve světě? Všichni souhlasí, že diamant je krásný. Tady také snadno pochopíme proč. Chemicky je diamant téhož složení jako uhlí. Velký rozdíl však je v tom, že uhlí světlo uhasí, v diamantu se naopak zablýskne. Z této zkušenosti jsme schopni udělat závěr a definovat krásu jako transformaci hmoty vtělením v ni jiného, vyššího principu nadhmotného.”

 

Kardinál T. Špidlík to vyjadřuje i jiným způsobem:

Analytické vědecké myšlení klade jednu věc vedle druhé (srv. Descartova idea clara et distincta a quavis alia), estetika vidí jedno v druhém. Jedno se od druhého neodděluje, ale stává se symbolem druhého, hmotné věci pak zjevují ideje, které se do nich vtělily. Dáme-li se důsledně na tuto cestu, jsme nakonec schopni vidět jedno ve všem a všechno v jednom. Svět se tak stává schopným zjevit plnost Boží moudrosti.

Tímto způsobem přistoupíme i k otázce náboženské: pozvednutí nižšího k vyššímu, z pozemského k nebeskému, vrcholí v Kristu, který o sobě řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce (Jan 14,9). Tímto způsobem se i křesťan stane schopným modlit se Otčenáš uprostřed všech věd a v nejrozmanitějších činnostech.”

 

2. Jaký má krása význam?

 

F. M. Dostojevskij v románu Idiot napsal:

Krása spasí svět.”

 

N. Berďajev tuto myšlenku interpretuje následovně:

Přetvořit a přerodit lidskou přirozenost znamená dosáhnout krásy, která je také ontologická dobrota. Dobro se stává krásným, když není jenom legálním. Pokud má dobro jenom legální charakter, není pravým dobrem, poslední cíl tvorstva je krása. Krása spasí svět, přetvoří vesmír, obnoví ráj, království Boží.”

 

S. Bulgakov uvažuje podobně:

Zvláštní charakteristikou tohoto světa je antagonistický dualismus mezi prací ekonomickou a prací uměleckou. Umění hledí na ekonomii shora dolů, pohrdá jí pro její počtářský utilitarismus a nedostatek inspirace. Ekonomie ze svého hlediska bere snášenlivý ale podceňující postoj vůči umění pro jeho snivou neschopnost, parazitní charakternost z hlediska ekonomických potřeb. Jen životem se dosáhne ideální jednoty těchto dvou činností, životem, který svět přetváří a krásu tvoří. Tak krása spasí svět.”

 

3. Jak vzniká umělecké dílo?

 

1. fáze: INSPIRACE

S. L. Frank uvažuje takto:

Když pozorujeme umělecké dílo, obyčejný člověk snadno řekne, že tu umělec vyjádřil sám sebe. To však neodpovídá svědectví umělců samých. Ti přiznávají, že jim přišla “inspirace”. “Jistý nadlidský hlas ji sugeruje umělci, jakási síla (ne vlastní úmysl) jej nutí, aby se s ní mazlil, aby jí dal místo a ji uskutečnil.” Tato inspirace, která se tu sama ukládá, vyžaduje od umělce aktivní spolupráci. Je to on, kdo má inspiraci “zjevit”, dát jí vnější formu, tvořit.

Různí umělci hovoří o nějaké vyšší síle, nazývají ji Múza nebo i “démon”, ale Frank je přesvědčen, že pravá inspirace může přijít jedině od Boha – Tvůrce. Kdyby inspirace zbavovala člověka svobody, nebyla by inspirací Boží, ale ďábelskou. Proto tedy musí být pravé umělecké dílo božsko-lidské, jinak by bylo dílem ďábelské posedlosti.

Dostojevský k tomu poznamenává, že při tvoření krásy “ďábel bojuje s Bohem a bitevním polem je srdce člověka.”

 

2. fáze: TEMNÉ OBDOBÍ

P. Florentskij hovoří o tom, co následuje po inspiraci čili osvícení Duchem svatým:

Přichází bolestná zkušenost, že ve vnějším světě se nenachází žádná forma, která by odpovídala tomu, co se zahlédlo v okamžiku vnitřního osvícení. Aby se ten rozpor překonal, netrpěliví umělci začnou vymýšlet formy fantastické. Tak se např. Zobrazí rajská zahrada se stromy a ptáky nikde neviděnými, bizardními. Výsledek je trapný. Měla se zobrazit skutečnost duchovní a místo ní tu vidíme něco neskutečného, iluzorního.

 

3. fáze: SESTUP

Florentskij píše, že praví umělci musí být trpěliví a čekat, až přijde perioda třetí, kterou nazývá “sestupem”. Umělec se vrátí k pozorování skutečného pozemského světa. A tu se najednou dostaví šťastný okamžik. To, co zahlédl tělesnýma očima, se ukáže vhodným k tomu, aby se to stalo symbolem skutečnosti viděné duchovně. Je to vidění nové, vidění “mostu”, vidění skutečného vztahu mezi dvěma různými světy.

Ikonograf opustí všecky fantastické představy, začne malovat reálné formy vzaté ze světa, ale dovede je prezentovat tak, že jsou symboly duchovního vidění. Tyto formy se stávají krásnými, protože se staly průsvitnými.

Kardinál Špidlík v tomto bodu nabádá k bdělosti:

Ikonograf musí zachovat “půst očí”, “umělecký asketismus”. Napodobí Tvůrce nebeského. Bůh tvoří jenom to, co posvěcuje a zbožšťuje. Lidský umělec maluje jenom ty formy, kterým dovede dát symbolickou hodnotu. “Nestřídmost” tělesných očí symbolismus vážně ohrožuje.

Nepochybujeme o tom, že tyto poznámky platí jistým způsobem pro každý skutek, který má být opravdu křesťanským, při kterém chceme splnit vůli Boží, dát jí výraz v denním životě.

 

Zdroj: T. Špidlík, Vědy – umění – náboženství. Potiklad nebo soulad? Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Olomouc 2009, 75-84. Vybral Jiří Pešek, www.poust.cz

 

Zobrazeno 1221×

Komentáře

Gillette

dobrej článek. .-) tu knihu bych si někdy i přečetla. .-)

Václav Plíhal

Útlá kniha je dobrá tím, že přibližuje k pochopení mnohých základních otázek, které si (myslím zvlášť mladý člověk) rozlámaný mezi úvahami po poznatelnosti Boha, roli rozumu, citu, krásna klade.<br />
<br />
Zde jsem rád za přiblížení krásy. Skutečně mohl v rámci našeho dubnového tématu vzniknout dojem ( <a href="http://matonick.signaly.cz/1004/veris-ze-svet-spasi" target="_blank">http://matonick.signaly.cz/1004/veris-ze-svet-spasi</a> ), že je to "krása sama" která je cílem. Tu se nám plně ukazuje role krásy, coby mostu, "ikony" ukazující za sebe.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio